Dvatísíceosmička

Rok se s rokem sešel a zase tu máme silvestr. Jako každý rok přináším seznam "věcí", které mi končící rok přinesl. Tákže:

V roce 2008 jsem:

• si koupila své první auto
• prodala své první auto
• měla nejlepší vysvědčení v rámci gymplu a tím se přesvědčila, že to vážně jde, když se chce (dokonce i ta matika, že p. Špačku;))
• měla na vízo první a jedinou čtyřku:D
• úspěšně (troufám si říct, že vlemi úspěšně) složila maturitní zkoušku
• se se svým učitelem zeměpisu sblížila natolik, že cítil potřebu mi říct o svém hnise na noze, který vyřízl a nohu ponořil do horké vody
• získala svou první větší zkušenost s překládáním (nepočítám překlad v rámci Fno)
• poprvé navštívila Chorvatsko (a myslím, že na dlouhou dobu naposled)
• poprvé navštívila Slovinsko a vytvořila si k němu velmi kladný vztah
• se chovala jako tajný agent a regulérně utekla z dané země:D
• se naučila být v rámci možností pořádná
• si zamilovala Globe Trekker a Ianem Wrightem:)
• o prázdninách chodila pravidelně do práce, což považuju za osobní selhání (myslím, že pracovat by se mělo přes rok a ne o prazdninách, což je jediný čas, kdy máte volno)
• byla zamknuta během příjmacích zkoušek na VŠ v budově fakulty
• si splnila sen a viděla jsem Jasona Mraze na živo!!
• si splnila další sen a bouldeřila jsem
• se přestěhovala a netrávím většinu času v domě s rodičema, ale v městě 181 km vzdáleného
• se stala studentem vysoké školy
• se přitvrzela v názoru, že přátelství může být setsakramentsky pomíjivá věc
• přečetla spousty knih, které ve mně vyvolaly rozpoluplné pocity a zanechaly ve mně nějaký dojem
• objevila spoutu skvělé hudby, která na mě má stejné učinky jako knihy
• shlédla spoustu skvělých a taky ubohých filmů
• poznala spoustu nových úžasných lidí a načala pár nových přátelství, kterých si velmi cením
• si potvrdila, že spousta chlapů neumí přijímat následky za své činy
• pitvala myš
• si uvědomila, že i přes mou docela vysokou míru adaptace je pro mě velmi težké opustit něco, čeho jsem byla součástí po dlouhou dobu
• poprvé měla na ruce dlahu, což přišlo v nejvhodnější chvíli, neboť jsem nemusela psát diktát:D
• byla velmi štastná a taky velmi nešťastná, nostalgická a toužící po něčem novém, bojácná a vystrašená, zamilovaná a znechucená, hysterická a uklidňující, kudrnatá a s rovnýma vlasama, středoškolák, maturant, biolog a geograf, ztracená a nalezená, lenivá a hyperaktivní, usměvavá i zamračená, ale vždycky jsem to byla já
  
  

Chce to trenink

ale i tak, dobrý relax:)

špatná kvalita, vím, nechce se mi s tím patlat.

Don't ask

nové ICQ - 376002632

vůbec není tak hezké jako to staré:(

Pár myšlenek tohoto týdne

1. Pohlazení z lásky se až neuvěřitelně podobá říční abrazi, aspoň to zpívá princezna Adélka (S čerty nejsou žerty)
2. Vstoupím do politiky a změním svět:D
3. Roald Dahl se již nadobro zařadil mezi mé oblíbence. Už po Milostných rošádách jsem si tohoto chlapíka oblíbila, ale po dalších dvou knihách, zvlášť po té o strýčku Oswaldovi jsem přesvědčena o jeho schopnosti mě kdykoliv pobavit.
4. Člověk chce vždycky to, co nemůže mít a nikdy není spokojen s tím, co je mu nabízeno. Je to pěkně nefér, když na to vůle, ať sebesilnější nepomáhá.
5. Měla bych napsat báseň.
6. Awake is the new sleep, so wake up. Wake up and do it. Whatever it is.
7. Musím co nejdřív odjet.

Tři měsíce dřiny

no, dobře, trochu kecám:D

Nicméně, semestrální tělocvik ve formě boulderingu přinesl své ovoce...resp. jmelí. Letos se totiž toto holoparazitní smetí rozhodlo, že prostě z těch stromů dolů nespadne. Tak jsem využila svého nově nabytého "umění" a vylezla jsem na jeden ze stromů. Vzpomněla jsem si na své mládí (protože teď už mi táhne skoro na třicet, že:D) a skoro se mi z něj nechtělo dolů. Nakonec se mi podařilo bezpečně přistát zase na zemi. Odnesly to jisté kusy mé kůže na předloktí, břiše a noze (neptejte se:D), ale ta tuna jmelí a vzpomínka na rozverná léta v Ově za těch pár škrábanců stála.:)

jmelí je sice jen snůžka nesamostaných kaulomů, haustorii ničící naše krásné (taky trochu přehnaný výraz) dřeviny, ale Vánoce bez nich by snad ani nebyly Vánoce:)

Stověžatá matička

Jak zpívají PSH ve své písničce "Praha, je město měst a nálad."...naprosto souhlasím.

Ale abych to nějak uvedla...Prahu nemám moc ráda; je strašně hektická, přelidněná a je tam málo místa. Navíc na ni za poslední dva roky nemám nejlepší vzpomínky, resp. našly by se, ale dycky je nějaka jedna škaredá přebila. Takže nevím, proč jsem bráchovi kývla na to, že na víkend přijedu.

A tak jsem vyrazila. Tedy, předtím jsem vstala, sbalila se a v 9:05 už jsem byla na cestě. Kolem 11 jsem dojížděla do Prahy, a tak mě napadlo, že dám Mirkovi vědět...hledala jsem ten mobil a hledala a hledala...jenže moje senzační schopnost nechat si telefon doma, vždycky, když ho nejvíc potřebuju mě od minula neopustila. Říkala jsem si, že v pohodě, na Florenci jsou budky...které mi sežraly 25 korun, mrchy, a já se nikam nedovolala. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu hledat budky jiné, přece jich v Praze musí být hodně. Chtěla jsem se dostat na normální Florenc (tam jak je metro), jenže už je tomu dávno, co jsem se v Praze docela vyznala, a tak jsem se ocitla na nějakém neznámém místě. V tom jsem ho uviděla! Nějaký borec stál u zídky a četl si noviny. Zeptala jsem se ho na cestu, načež jsem se dozvěděla sice zajímavou, nicméně ne moc povzbudivou zprávu, že je z Mělníka. Chlapce z Mělníka mám ráda, dal mi zavolat a když to Mirek nebral, trval na tom, ať mu napíšu zprávu. Tak jsem napsala, že počkám v Mekáči, poděkovala a šla čekat. V McD bylo narvané, i tak se mi podařilo uklovnit místo asi tak na hodinku, možná hodinku a půl. když se Mirča ne a ne objevit, a lidi už se na mě začínali dívat jako na vraha, rozhodla jsem se, že ony proklaté budky zkusím ještě jednou. Zase to nevyšlo. Začínala jsem trochu propadat zoufalství, když tu mě napadlo poslední východisko. Hodila jsem tašku do úschovny a šla do internetové kavárny, kde jsem doufala, že by brácha mohl být na ICQ. Bohužel, ale byl tam Aďa. Zlatíčko Adámek sehnal telefon, zavolal bráchovi a řekl mu, kde jsem. Za pár minut byl Mirek u mě. Wohoo. 

Potom jsme chodili několik hodin po Praze, já se nečekaným průběhem událostí nestihla přezout, takže nohy mě bolely, rameno mě bolelo, pže jsem tahala noťas. Tehdy jsem ještě Prahu nesnášela.

Přece jen se našlo pár světlých okamžiků, které stály za to:

• okusila jsem pralinku z pravé jihoamerické čokolády
• zúčastnila jsem se své první demonstrace-za Ježíška (www.anti-santa.cz) (na Václaváku naložili Santu do popelnice a vezli ho za hlasitých anti-santovských sloganů a českých koled vyhrávaných na akordeon na Staromák, kde ho naložili do dodávky a vyvezli ze země;) 
• nakoupila jsem nějaké dárky
• měla jsem úžasné Dark Chocolate Mocha v Coffee Heaven
• poznala jsem bráchovu přítelkyni
• viděla jsem noční a ještě k tomu vánoční Prahu, což bylo moc hezké
• viděla jsem Gábinu Oswaldovou:D

Takže přiznávám, až na tu neskutečnou bolest a počáteční zoufalost se mi tentokrát v Matce měst docela líbilo (i když jsem ráda, že jsem tam nemusela být celý víkend a teďuž si ponemocnívám doma)

První "úspěchy"

Mám za sebou své první zápočtové období. Víceméně uspěšně. Vše se mi podařilo dát na poprvé, některé záležitosti dokonce lépe, než jsem vůbec doufala.

Ale pořád ve mě hlodá výsledek mé první zkoušky. První, v předtermínu, říka se o ní, že je nejjednodušší za celé studium. A já vůbec nedopadla tak, jak jsem si plánovala.

Stejně je to mazec, jak člověk může všechno dát skvěle, tam mít 100%, tam 95%, tam 90%, ale jak jednou zaškobrtne, tak mu to zkazí dojem z celého výsledku. No co, takový je život a červenej v našem oboru asi stejne netisknou:)

!!TICHO!!

Ne, to vás neokřikuju....to jen mé tělo a má duše touží po klidu:D

Ne, myslím to vážně, ani nepamatuju, kdy jsem naposledy zažila takové to pravé ticho, kde vám nikdo nebouchá dveřma, nepouští o půlnoci hudbu přes celé patro, slečna od vedle vám nehýká skoro do ouška, nikdo nenaklepává řízky a vůbec nikdo neřve na chodbě. 

Neznáte někdo nějakou zázračnou oázu ticha v Brně, kam nedoléhá nedočkavé cvrlikání tramvají, stejně jako houkačky záchranek, které vám jinak každou chvíli jezdí pod okny, protože se nacházíte asi tak 700m od nemocnice?

Kdybyste někdo o něčem věděl, neváhejte se ozvat:) Šumění moře (a jakékoliv vody) a povídání korun stromů je povoleno.

Nabízím doučováni!

Čeho? Jazyka českého, obzvláště pak gramatiky.

Kde? Na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity

Proč?  1. Já sama nechci degenerovat a zakrnět ve znalosti svého rodného jazyka

            2. Určitě se najdou tací, kteří by to potřebovali. Je krásné být v něčem odborník, ale když člověk píše jako analfabet, kazí to veškerý dojem.

Má inspirace:

1. nenápadná chyba ve formě tečky "Na protokol Vám pak jen uvedu "Viz. diskuze""
2. "Dobře: Jednovrstevný, cylindrický, řasinkový, resorbční epitel ze střeva žížaly" ... zase tak dobře to není
3. "Kreslíte proto, abyjste si lépe
   uvědomili morfologickou strukturu tkáně a funkční návaznosti sousedních buněk." ... aby jste bych ještě pochopila, ale tohle už je trochu moc
4. dislokace je OPRAVDU s měkkým I
5. "...ze je to podobne jako plosny splach pudy, proto se to jeste nekdy rady do plosneho odtoku" ... je opravdu umění napsat i za dˇ ypsilon
6. "To je asy tak vsechno, co k tomu mohu rici :-)" ... tak k tomu taky nemám co dodat:D
7. "Vím kolik vás bylo i některé obličeje si pamatuju, a vím, že odpovíte podstivě :-)"
8. spousta dalších záměn P a B, I a Y popř. K a G v odborných názvech
9. nespočetně chybějících čárek

Neříkám, že sem tam neudělám taky nějakou hrubku, ale myslím, že jako odborníci by lidé měli znát aspoň slova týkající se jejich oboru. A navíc výjmenovaný seznam se týka pouze dvou lidí, tak tady už asi není něco v pořádku.:D Chtělo by to si občas projít slovník spisovné čestiny, pane Hupynko.:)

Pro velký úspěch...

...a množství odezev z řad čitatelů a posluchačů uvadím seznam číslo dvě. (ty jo, lidi jsou asi vážně ochotni udělat hodně, když se jim prostě nechce:D)

1. jde do koupelny se spolubydlící zubařkou a nechává se učit správné pohyby kartáčku v dutině ústní, pak dostane miniaturní kartáček a aby si vyčistila všechny zuby a dočista, dočista, stráví tam min. 20 minut
2. chodí po pokojích a shání lepidlo
3. náhodou se dostane k dlooouho odkládané a nemilé aktivitě promazávání těch 10 giga fotek
4. mění si spořič a následně se na něj kouká s myšlenkami „jaká fotka bude další“
5. jde na konec chodby za spolužákem pod záminkou konzultace protokolu a stráví tam hodinu probíráním učitelů a "bitce divé zvěře" (ruční zápis na předtermín)
6. dívá se čtyřikrát dokola na video „The inner life of a cell“ s tím, že je to přeci základ veškeré biologie (btw. vygooglujte si to, je to ÚŽASNÉ)
7. vaří, i když vůbec nemá hlad (zásoby se vždycky hodí)
8. lakuje si nehty na nohou, ti odvážnější na rukou
9. telefonuje s maminkou na téma „já ten zítrejší zápočet nezvládnu!“
10. učí se něco jiného než potřebuje
    
    

Co člověk dělá, aby odložil učení

Seznam aktivit, ke kterým se uchyluje zoufalý člověk, aby se nemusel učit:

1. vyrábí si "učební pomůcky" (např. tabulky hornin)
2. jde si umýt hlavu a pak si ji fénuje až do sucha
3. hraje si se svými vlasy a zkouší, jak by vypadal třeba jako Elvis
4. polemizuje se spolubydlící na téma "jak bych vypadala jako zrzka?" (ale ne jako tvoje deka, spíš taková jako Julia Roberts:D)
5. spí
6. umývá nádobí; za nedostatku nádobí úmývá 2x
7. uklízí celý pokoj, včetně vytírání a vyprášení postele
8. prohlíží si fotky na Facebooku
9. projíždí IS, i když ví, že tam nic nového není (dyť to je přeci stránka školy)
10. píše blog

...Procrastinators unite! ... tomorrow...

Posmrtná operace čísla 43

Jen tak zkraje...je zajímavé, že čím víc jsem zaneprázdněnější školou a vůbec vším, píšu více. Vlastně jo, dává to docela smysl-konečně se NĚCO DĚJE!!:)

No, zpět k titulku. Posmrtná operace se mi zdála trochu méně nepříjemné spojení než samotné slovo pitva. Takže stručně, v úterý jsme v obecné zoolce pitvali bílou laboratorní myšku, Číslo 43. Zní to nechutně, je mi to jasné, ale dovolte mi se přiznat-bylo to senzační! Konečně zajímavá (napsat živá mi přišlo moc morbidní) výuka a dokonce jsem poprvé měla pocit, že něco umím (poznávání orgánů a tak). Myslím, že to bylo přínosné, vědět, jak že to v tom těle vlastně vypadá.

Zajímavé mi přišlo, že taková myška stojí celé tři kila (se univerzita plácla přes kapsu, co:)), kočka 30 000 a králík kolem osmičky...

když už jsme u těch pitev, přidávám odkaz na "klípek" z filmu Music&Lyrics, Love Autopsy (btw. rozkošný film)

Give it a smile, babe!!

Je až neuvěřitelné, co dokáže a také prozradí úsměv. Před asi měsícem jsme šli s Peťkou do divadla a potkaly jsme tam bývalou spolužačku. Jeden náš kamarád její úsměv nazval "haha, profesionální". Představe si pod tím, co chcete, ale je to věč vyvolávající přesně opačné pocity, než jaké má vyvolávat pravý úsměv "od srdce".

Zato včera ráno jsem si byla něco vyřídit u p. doktora v Ostravě. Šlo jen o recept, já tam na to čekala asi čtvrt hodiny a to jsem se plahočila přes celou Ovu a vstávala o půl šesté. Pak doktor otevřel dveře, zeptal se, zda-li se tam nachází Svatava Rumlová a když mi recept předával, mile a dlouho se na mě usmál. A to byl přesně ten úsměv, který tak pozitivním způsobem ovlivnil začátek mého dne. Vážně, šla jsem pak pěšky k babičce a nemohla jsem sama udržet na uzdě úsměv, který se mi rozlil po tváři.

Proto se lidi usmívejte, nikdy nevíte, komu tím zlepšíte den!

Into the Wild

přeloženo do češtiny "Útěk do divočiny". Sama se nestydím označit se za tzv. "into the wild freak" a jeden článek mě vyprovokoval k tomu, abych něco o tomto příběhu napsala a podělila se třeba i to, jak to vidím já.

Psal se rok 1990, kdy dvaadvacetiletý mladík Chris McCandless opustil Atlantu, GA a vydal se ve svém žlutém Datsunu směrem na západ. Nebudu popisovat, s kterými městy a státy se jeho cesta propletla. Snad jen uvedu, že Chrisův cíl byl Aljaška. Ale teď něco o samotném chlapci.

Chris McCandless byl šikovný mladík, narozený v roce 1968, na střední škole maturoval s vyznamenáním a i vysokou školu zvládl perfektně. Jeho rodiče byli zabezpečení, měl sestru, se kterou měl dobrý vztah. Člověk by si řekl, co jiného může člověk od života chtít. Chris už poslední dvě léta na střední (snad? nechci kecat:)) jezdil o letních prázdninách různě po státech. Vydal se opět, tentokrát se však již nevrátil. Za dva roky, v srpnu 1992, zemřel sám, na Aljašce, v opuštěném autobuse. Za 19 dní ho náhodně nalezla skupina lidí.

Čím byl McCandless starší, tím víc se vzdaloval společnosti a tím méně ji chápal. To byl nejspíš hlavní důvod, proč se rozhodl vydat se sám na cesty a strávit nějaký čas v divočině (nakonec tam strávil 112 dnů). Byl ovlivněn spisovateli, jakými byli L. N. Tolstoj, J. London nebo H. D. Thoreau. 

Je velmi těžké přiblížit vám jeho psychiku, protože bych to stejně popisovala značně subjektivně. Chtěla bych, abyste si názor na jeho osobnost vytvořili sami. Řeknu snad jen, že jsou dvě skupiny, do kterých se po přečtení knihy, popř. shlédnutí filmu (doporučuji oboje, ale film se nemusí líbit všem) můžete zařadit. Neexistuje žádná střední cesta, buď si budete myslet, že to byl blázen, naivka nebo nějaký adolescentní pošuk, který si myslí, že přežije v divočině, když o ní nic neví a v nejlepším případě tím změní společnost, anebo s ním budete sympatizovat, sdílet jeho nadšení pro dobrodružství a i když vám bude jasné, že udělal pár zásadních chyb, byl to slušný chlapec, který to "myslel dobře". 

Člověk, který napsal článek, o němž jsem psala dříve, se nejspíš řadí do sk. č. 1. Já do sk. č. 2. Myslím, že hodně záleží na povaze samotného čtenáře. Já jsem dobrodruh, cestovatel a nejradši bych sama vzala batoh a vyrazila někam daleko. (btw.někdy je TAK težké být žena:)) Chris jen dělal to, co cítil. Nerespektoval to, co od něj společnost očekávala, no a co? Tím spíš si zasloužil můj obdiv. A nakonec stejně pochopil, že bez společnosti to nejde a chtěl se vrátit. Zahynul kvůli totálně zbytečné chybě, která ani nebyla jeho. (tu najdete v knize, ve filmu je to trochu jinak, což ovšem chápu, nevím, jak by se točily enzymy, které vám zablokují přísun energie)

No, zkrátka vám doporučuji si tu knihu přečíst, klidně se podívejte i na film, pusťte si soundtrack. Popřemýšlejte, do které skupiny se řadíte vy sami. Možná je tenhle celý článek zbytečný, ale já se ho prostě musela zastat.

 

Nový život

V nadpisu vůbec nehledejte žádné skryté významy, žádné tam nejsou. (chybí mi přemýšlení na vyšší úrovni, jaké ve mě mohla vyvolávat jen pravidelná setkání s Mgr. Stoklasovou). Taky se nejdená o recenzi knihy Orhana Pamuka. Btw. kdybyste někdo tuto knihu vlastnil, neváhejte se ozvat, chci ji už dlouho na facebooku označit jako "read".

No, očividně jsem s posty trochu ve skluzu, haha, tak jsem se rozhodla, že bych asi něco měla splodit. Tákže...první, podle mého vesměs důležitý, fakt o mém vysokoškolském životě je, že mě ta škola víceméně baví. Někdy spíš více, někdy spíš méně.:) To, jaký jsem v tomhle ohledu šťastlivec si uvědomuju např. při našich večerních debatách s Filipem (bývalý spolužák, nyní spolupaterník na kolejích). Fidla studuje FI a škola mu vůbec nic neříká. Že prý ze všech předmětů se jeden okrajově dotýka studovaného, resp. radoby studovaného oboru. Stejně to vnímá i další ex spolužák a student stejného oboru. Já si oproti nim nemůžu stěžovat. Baví mě i to, co bych nikdy neřekla, že by mě mohlo bavit. Neříkám, že se s nadšením vrhám na každé cvičení, stepuju deset minut před přednáškou před zamčenýma dveřma učebny, nebo trávím večery s knihama o řasách, histologii a dalších srandách. To ne. Jen mě neobtěžuje na ta cvíka chodit, na přednáškách nespím (no, dobře, tohle není úplně pravda, ale za to přikládám vinu svému tělu a jeho metabolismu, a né mé vůli, protože ta by chtěla, jen tělo říká ne.) a ani to občasné učení pro mě není úplně nejhorší. Většinou. Možná bude problém, až se přestanu učit to, co mě vyloženě baví a budu se muset vrhnout na pro mě ne tak atraktivní část studia (biologii). No, to by stačilo, haha, nebo tady naštvu všecky informatiky:D

Jinak je ale život v Brně mírně stresující. Resp. představovala jsem si to trošku jinak. Nehodlám si tady vylívat srdíčko, zase takový exibionista nejsem, použiju povrchový odtok spíš než strž;) (Ano, začínám biologicko-geograficky degenerovat, člověk se dívá na tak napínavý film jako je Gladiátor a při mystické scéně se záběrem na bežící oblaka ho nenapadne nic jiného než přemášlet, jestli je to spíš altostratus, nebo cirrostratus:D). Jak jsem si ze začátku říkala, že budu domů jezdit co 2, 3 týdny (a taky že jsem se toho ze začátku držela), tak to asi vzdávám. Zjistila jse, že mi víkendy doma nevadí, tady stejně nemám co dělat, kamarády mám tak ze školy, kteří jezdí taky dom, a trávit víkend v kamrlíku o velikosti odhadem 3x7 metrů není uplně ideální. Špilberk je super, ale každý víkend tam taky lozit nemusím a žádné jiné hory v okolí nejsou. Co je docela blbé na víkendech doma je fakt, že nejsem schopna dělat nic do školy.

Vzhledem k tomu, že jsem dítko přizpůsobivé, tak chytám docela slušný brněnský přízvuk. Ale tady se držím dobře, co:P Chci zpět svou spisovnou, i když nemístně krátkou češtinu.:D

Ale-v úterý se konala oficiální akce geogr. ústavu pod názvem Geografičák...tož bylo to fajn, no, co vám mám povídat.:) Nejlepší je, jak po takových akcích člověk další den chodí po městě a v různém časovém rozmězí si vždycky vzpomene na nějaký další trapas, který předchozí večer udělal. Já reaguju odevzdaným smíchem, nebo mohutných kroucením hlavy s výrazem "Svaťko, Svaťko, cos to zase provedla". :)

No, myslím, že plků už je dost, není-liž pravda. Navíc jsem také dítko velmi energické, tak si tady sama sobě přikivuju, a jeikož jsem v knihovně, nepotřebuju, aby mě všichni geografové měli za ještě vetšího blázna, než jsem.:D (stejne to je mazec, člověk si dá do uší sluchátka, najde si aktivitu, na kterou se soustředí a naprosto přestane vnímat okolí...doufám, že jim tady příště nezačnu zpívat:))

přikládám fotku z procházky na Špilas a z Geografičáku

Dilema?

Ve čtvrtek ráno jsem si víceméně spokojená jela vlakem z Vídně, když mi volala mamča, že prý jsem byla dodatečně přijata na práva. 

Vůbec nevím, proč mi to udělali, protože přestože si spousta lidí myslela, že to pro mě nebude nic znamenat, musím se přiznat, že mi nasadili docela velkého brouka do hlavy. Tipuju tesaříka, ale nejsem si úplně jistá. 

Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím pár týdnů studovat dvě školy, a potom se rozhodnu. Hlavně kvůli rodičům, kteří si samozřejmě přejí mít doma spíš právníka než učitelku, ale taky kvůli mně samé. Je pravda, že na práva se člověk nedostává každý den. A nějaká určitá část mě by na ta práva opravdu šla, představa, jak se snažím usvedčit nějakého čtyřnásobného vraha mně do teď příjde docela čupr. 

Tak jsem teda hned po ranním cvičení z fyzické geografie vydala směr Právnická fakulta. Přišla jsem těsně po deváté. Skvělou vizitkou zmíněné fakulty budiž už jen to, že se paní (nebo spíše staré panny?) ze studijního oddělení dostavily do učebny asi o 10 minut později. Byly příjemné asi jako sůl v oku a neuměly mluvit. Když jsem přišla ke stolečku se slovy, že nemám ještě ověřené maturitní vysvědčení mi jedna z nich slíbila, že je ok, když ho přinesu ten samý den během úředních hodin, takže jsem se podepsala a šla jsem k její kolegyni. Ta mě víceméně poslala do háje, moje dobrá výmluva mi nebyla k ničemu platná, že mě prý nezapíše. Tak jsem jela do Vaňkovky, koupila jsem si dvě trička a právnička ze mě, aspoň tedy zatím, nebude. 

Na jednu stranu už když jsem tam seděla, říkala jsem si, že to pro mě vážně není to pravé. Teď už toho trošičku lituju, nevím, připadá mi, že jsem promečkala obrovskou šanci. Taky mi to dal najevo můj taťka, mamka to vzala trochu statečněji. Tak si říkám, že když mě můj obor nebude bavit, že to prostě kdyžtak na ta práva zkusím znova. Co se může stát.

Teď jen budu doufam, že svojí školu budu zvládat.:) 

Btw. "Zdá se mi prostě, že je tě na ten tvůj obor škoda" ... mamka...jen ať si nějaký právník zkusí složit zkoušku z fyzické geo, nebo třeba obecné zoologie. Že mu přeju hodně štěstí. 

"Práva jsou nejtěžší střední škola" ... Mr. Gráf ... nj, v podstatě souhlasím, furt všecko nazpamět, nebo aspoň tak se mi to jeví.

Už je to tady

"Tramtadadááá," ozvalo se ze slavnostních ampliónů. Každému najednou bylo jasné, že se děje něco zvláštního, něco, co se jen tak nestává.

Po pár dalších tónech už všichni v malebném městečku věděli, co vědět měli. Ampión ohlašoval nevyhnutelnou změnu. Z intenzity a naléhavostí troubení také věděli, že to nebude jen tak nějaká změna, ale změna neobyčejně veliká, taková, jaká se jen tak nevidí. Taková, která převrátí městečko vzhůru nohama.

No, myslím, že to by na úvod stačilo. Určitě jste pochopili, že jde o metaforu.:) Takže, abych vše uvedla na pravou míru...zítra se stěhuju.

S velikostí té změny to myslím vážně. Ti z vás, kdo už jste se někdy stěhovali víte, co tím myslím. Tohle sice není stěhování v pravém slova smyslu, přecejen, budu bydlet v jednom malinkatém kamrlíku hlavu na hlavě s dalšími dvěma děvčaty. Ale způsob ubytování nic nemění na tom, že budu v Brně trávit většinu roku. A že budu začínat v podstatě znova od píky ve spoustě ohledech. Tři podle mě nejdůležitější body mé brněnské adaptace:

1.budu si hledat nové přátele, poznávat nové lidi

2.budu se muset naučit postarat se sama o sebe a být zodpovědná

3.budu se muset naučit hospodařit s penězi

Upřímně, nejvíce mám strach z bodu 1...a 2...a 3. Člověk si holt nevybere:)

Ale dobrá zpráva je-dneska jsem si byla pro notebook:) Eugene je nádherný, sladký, ale sexy zároveň! Ukazuju ilustrační foto, fotka samotného Evži příjde někdy později:)

Takže, když to tak nějak shrnu...mám teď depku jako prase, protože to samozřejmě není jen o stěhování, ale jde to všechno a všechno dohromady, ale Eugenek mě drží nad vodou:) 

Nová píseň, která mluví za mě

O dva posty níže si můžete přečíst článek o tom, jak některé písničky mluví za mě. Nebudu to psát znova, ale dávám tady nový text a zdůrazňuji pasáže, které jsou ode mě.


Je to opět Ben Lee...ten kluk má prostě super texty! Hih, vážně, je jich víc, které bych tady mohla uvést.

It's strange
It's mad
To want someone so bad
And can't
You tell
Feel it in every cell
Our eyes
They meet
I won't accept defeat
I feel
Brand new
Can't keep my hands off you

And we get so hungry
We eat each other alive
We get so hungry
Only the strong survive
We get so hungry
Cannot get you off my mind

If hearts
Could speak
Some things I can't repeat
Cause you
Were sent
To steal my innocence
It's all
So much
Your love your words your touch
Your glare
Your scent
Makes me believe again

We get so hungry
We eat each other alive
We get so hungry
Only the strong survive
We get so hungry
Cannot get you off my mind
We get so hungry hungry

We sleep
We dream
Discuss the things we've seen
We take
We give
This is the way we live

And we get so hungry
We eat each other again
We get so hungry
Only the strong survive
We get so hungry
Cannot get you off my mind
We get so hungry

haha

Nadpis? Pche...

Ano, máte pravdu, žádný inteligentní nadpis mě nenapadl.

Už jsem dlouho nic nenapsala a nejspíš to má na starosti jedna věc - v mém životě se poslední dobou vůbec nic neděje. Nebo aspoň nic zásadního a tři měsíce beze školy jsou nejspíš dost na to, aby můj mozek přestal přemýšlet nad něčím hlubším, co by stálo za napsání.

Tedy, zase abych úplně nekecala. Můj život je spíš jeden velký binec. (asi je propojen s mým pokojem). Mám spoustu otázek a odpovědí málo. Ale tak to asi bývá a v některých případech je asi nevědomost sladká. Škoda jen, že já chci vědět všechno.

Nemůžu se dočkat nového systému na vysoké škole, protože za prvé se mi přestane stýskat po gymplu, za druhé potkám nové lidi atd. Bydlet budu s Pstokou a Peggy v kamrlíku na ulici Tvrdého. Už si hledáme privát:D Taky čím více si čtu o předmětech, které budu studovat, třeba už jen v prvním semestru, začínám mít vážně strach, zdali přečkát do zápisu pro jarní semestr. Původně jsme si já a P&P nezávisle na sobě daly pokoje 317 a 316. Pak jsem zjistila, že moje spolubydlící budou studovat obecnou jazykovědu a evropská politiská studia a spolubydlící holek archeologii a historii, po pár emailech jsme se shodly na vytvoření pokoje přirodovědného a humanistického.:)

Co se mého "milostného" života týče, tam je znečištění vůbec nejvyššího stupně. Já si jen říkám, Amore, cos to ty blbečku zase provedl? Nejenom, že láska je slépa, ale Amor tím tuplem, střílí šípy, jak mu ruka ujede, a pak se diví, že mu to nějak nevychází do počtu.

Po dlouhé době jsem zase napsala básničku, ale nejspíš je moc usvedčující na to, abych ji zde uvedla:)

Jako povzbuzení přidávám fotku ze skvělého večera u Badyho a Lenky...ten se povedl a vznikla jedna z mým oblíbených fotek:D

     

Píseň místo obyčejných slov

Nevím, jestli se to stává někdy i vám, nicméně mě docela často. Stáhnete si nové album, nebo prostě jen dáte "shuffle" v iTunes a začne vám hrát písnička, kterou jste buď předtím nikdy neslyšeli, nebo jí najednou prostě rozumíte. A zdá se vám přece jen nějaká povědomá. Jako kdybyste ji napsali vy...a pak vám to dojde. Prostě se někdo, kdo psal tuto píseň, v inkriminované době cítil stejně/podobně jako vy v tu chvíli. Tyto písničky se mění s vašima náladama a jejich seznam se obměňuje. Někdy je težké najít tu správnou, ale někdy jich jsou spousty. Jedna z těch, které poslední zhruba dva měsíce minimálně z části (nebo též podtextu) mluví za mě je Aftertaste od Bena Lee. Můžete ji znát ze soundtracku k One Tree Hill. Zatím vám nabízím text, a až přijdu na to jak, zajisté přidám i samotný song.

And its none of my business,
I got a weakness
Can I beat this?
The autumn leaves
Are falling in the breeze
It's not my fault
There's a storm over yonder
You gotta wonder
What its all about
Destiny was never up to me
And its not my fault,
Your loves like salt

The aftertaste is gonna break my heart
Feels like its over before it starts
The aftertaste is gonna break my heart

And I really didnt need this
Dont wanna be this
Dont wanna see this
Im fallin in,
Im going there again
And its not my fault
Are you sick of pretending?
That all this trouble is really endin
The way things break
Every step you take
Is not my fault
Your loves like salt

The aftertaste is gonna break my heart
Feels like its over before it starts
The aftertaste is gonna break my heart

Kniha měsíce července

Naposledy se má ruka dotkla knihy od Cecilie Ahern P.S. Miluji Tě a od Johna Grishama Poslední porotce. To bylo začátkem měsíce, když jsem byla v Chorvatsku. Oboje bych nazvala dobrým prázdninovým čtením. Obě knihy byly velmi dobře čitelné, u P.S. Miluji Tě jsem se zasmála, u Grishama jsem se možná i trochu bála. Obojí mělo necelých 400 stránek, oboje bylo zbytečně dlouhé. Prostě ideální dovolenkové čtení.

Tento týden se mi po vůni knih zastesklo, a tak jsem šla podívat do domácí knihovny po nějakém tom kousku. Nemusela jsem hledat dlouho a v ruce jsem držela tenčí knížečku v brožovaném vydání od Roalda Dahla. Dílo se v češtině jmenuje Milostné rošády, což podle měho docela trefně obsah vystihuje, nicméně ani anglický, originální název, by neměl zůstav nezmíněn. Switch Bitch. Senzační, důvtipné.

Kniha se skládá ze čtyř samostatných novel, které na sebe nijak nenavazují. Dvě z nich sice mají stejného hlavního "hrdinu", nicméně děj je v každé povídce jedinečný. Proč to, že jsem slovo hrdina uvedla v uvozovkách? On strýček Oswald sice hrdinou bez pochyby je svým přístupem k životu (vždy na cestě, žádná žena dvakrát atp.), a sám vypravěč říká, že Cassanova je proti němu jen neukojitelné zvíře, nicméně oba příběhy, ve kterých vystupuje, končí jeho neúspěchem. Resp. úspěchem dočasným. Povídky jsou totiž milostnými příbehy s perfektní pointou na konci, která je vždy překvapivá a podle mého i velmi vtipná. Celá kniha se jakoby řídí příslovím "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá".
S čistým svědomím prohlašuji Milostné rošády Roalda Dahla Knihou měsíce července.

Vřele doporučuji. Četba každé povídky vám nepotrvá víc než pul, třičtvrtě hodinky.
   
                                 

JASON MRAZ in Vienna!!!

Tak a je to konečně tady!!! Po dvou letech čekání jsem se dočkala a moje zlatíčko konečně bude vystupovat na mně dostupném místě!

Vždy, když jsem se s napětím dívala na jeho minulá tour, našla jsem pouze místa jako USA, Singapore, Jižní Koreu, Japonsko a z Evropy pouze Švédsko, Benelux a VB. Teď se jeho hudba trochu roznesla po celém starém světadíle a tak ho letos budou moc vidět i lidé, kteří zavítali do Norska, ale třeba i do Zurichu nebo právě do Vídně.

Lístek na tohoto kytarového a jamového génia stojí naprosto směšných 20,20euro (cca pět stovek)!!

Kdyby se mezi vámi našel někdo, kdo by chtěl jít, neprodleně se mi ozvěte!! Pokud ho neznáte, stáhněte si alba (buď Waiting for my rocket to come nebo We sing, we dance, we steal things; Mr.A-Z není uplně jeho nejlepší výtvor) a okoštujte, jestli sa vám pačí alebo nie. I když..pokud máte možnost, spíš si ho najděte/stáhněte live, zní daleko lépe než studiově.

A kdy že se šou koná? 17.9.2008...je to za chvilku, tak neváhejte a přemýšlejte, ať nám nevyprodají lístky! Slibuju, že to bude stát za to!

                     
       

Pár postřehů z posledních pár dní

Než se opět pustím do psaní o své cestě z Chorvat (vážně doufám, že tentokrát to bude naposled), ráda bych se podělila o pár postřehů, co se mi podařilo pochytat posledních pár dní. Jsou sice trochu "každý pes, jiná ves", ale to vám určitě nevadí.:)

Takže, jako první tu mám dotaz na lidi, kteří se zajímají nebo snad dokonce aktivně věnují horolezectví: Jak se chodí/nechodí na záchod, když se nacházíte v takových 5 6 a více tisících nad mořem? V takové výšce už se nenacházejí stromy ani keře a navíc by bylo asi hodně složité sundavat veškeré ošacení...Nehledě na zimu nacházející se ve vyšších nadmořských výškách.

Dále jsem zjistila, proč patří těstoviny k mým nejoblíbenějším pokrmům. Jen si vzpomeňte, jak se těstoviny řeknou po slovensky.

Po osmi měsících jsem se konečně dostala k nahrání nových fotek na flick.com...i když pár mám pořád ještě hluboko v počítačové paměti. Dneska budu pokračovat. Kdybyste chtěli: Svatienčiny fotky. Flick mě mile překvapil novou vymožeností v podobě možnosti mírně poupravit fotky včetně obyčejného točení. 

Jako další tady mám tři hudební záležitosti. Za prvé bych se chtěla jen zmínit o dvou zpěvačkách. Obě dvě se stávají čím dál známějšími a ti co mě znají ví, že si na takové věci nepotrpím. Jak se něco začne moc mediálně probírat, dávám od toho ruce pryč. Nicméně Duffy a Amy Winehouse stojí vážně za to. Speciélní slabost mám pro písničku od Amy Monkey Man. Je "extremely funny":) Dále vás s čistým svědomím odkazuji na live video duet mého nejoblíbenějšího zpěváka Jasona Mraze a Raula Midona. Písničku jsem si zamilovala (i když v této verzi není úplně celá)...poslouchejte ten text, je sladký.

Konečně jsem získala potřebnou výbavu a předevčírem jsem se naplno pustila do intenzivního studia španělského jazyka. To by se přece jen člověku, který trpí dlouhodobou zamilovaností k latinskoamerickým zemím a jejich kultuře mohlo hodit, hm?

Vím, že jsem toho měla na mysli ještě víc, ale pro teď je to vše...na co si dokážu vzpomenout. Ještě se chystám připsat nejméně tři další posty, buď dnes, nebo v nejbližší době. O nejdůvtipnějších písničkách (nebo...no, popíšu to tam), o Neilovi a snad konečně o tom Chorvatsku.

DANG!!!!!!!

Omlouvám se, ale právě jsem už PODRUHÉ dopsala dlouhý popis jedné cesty a to hovado počítač mi to opět smazalo!!!

Jsou dvě hodiny ráno a mě už se to vážně nechce znova psát. Tak pokud ještě někdy dostanu náladu to napsat potřetí jak totalní idiot, tak možná něco sesmolím.

Jsem vážně, vážně naštvaná.

Den, který se víceméně povedl

Dneska byl vážně docela fajn den. První den v práci-legranda. Hned ráno taky začal můj maraton potkávání pedagogického sboru. Mluvila jsem s PP. A potom jsem se náhodou ocitla ve společnosti Peggy a poté i Psoty, dvou z mých nejoblíbenějších lidí na světě. Docela dobré skóre, ne?

V práci je to..zajímavé. Spoustu různých typů lidí, většinou žen. Někteří neumí anglicky ("Mohla bych prosím dostat ty cigarety Rid Vit?"), což ovšem nevadí, aspoň je sranda. Být na pokladně je docela zodpovědné..to se mi moc nelíbí, ale třeba už je na čase něco zodpovědného provozovat. (I když, sakra lidi, tady jde o peníze!) Paní, jenž mě zaučuje, říkejme jí třeba Eliška (btw.je to její pravé jméno:)), je milá a je z Dobré. To by bylo k práci asi teď vše.

Hned ráno, zhruba v 6:58, jsem před obchodem potkala naší pí Ředitelku. Máme to na sebe letos ale štěstí (v pátek jsme se potkaly v kině). Poté nám na pokladnu přišel pan Vojtek a vyhrál cenu za "Nejnápaditější nákup dne"-jeden květák a čtyři rumy. Za pár minut jsem koutkem oka zahlédla již odcházející Milušku Petrovou. Tak todle je to, co jsem za poslední čtyři léta, strávená mimo republiku, zmeškala, říkala jsem si. To ještě ovšem nebyl konec. Po práci jsem šla za Peggy na náměstí, kde už na někoho netrpělivě čekal Rendys ve svých smetanově bílých kraťasech. S dvojčátkem jsme šly sednout do Radhoště, odkud jsme posléze zjitily, že čekal na paní Ředitelku. Za chvíli si to kolem nás, následujíce své děti, profičela pí Janošková. Rychlost její chůze (nebo spíše běhu?) napovídala, že si i přes prázdniny chce udržet kondičku. To už jsme z dálky zahlédly pí Žárskou, když v tom nám výhled zablokovala pí Báčová. To přirovnání k Jurskému parku bylo myšleno čistě tak, že kolem nás prošla, ani si nás nevšimla, zatímco my jsme seděly s otevřenou pusou a Peggy se ještě snažila instinktivně schovat cigaretu...prostě mi to připomnělo Spielbergův film, no. Po velmi dobrém zeleninovém salátu s kuřecími nudličkami jsme si zašly na desert v podobě točené zmrzliny. Po cestě jsme zdravily pí Klvaňovou a následně jsme si řekli ještě Dobrý den s panem Třídním. Kráčely jsme si to takhle dolů náměstím, když v tom se z nás začaly vinou věty typu "Hele, Gráf..." .."To je Psotčin taťka!" .. "To je Psotka!!" ... takže jsme se došouraly k naší poslední třetině; paní Ředitelce, která tam postávala také už jsem měla chuť říct "teto", s tím, jak často ji potkávám. Ale sledovat ty čtyři, jak se baví...to je zábava. Vážně:) Plodný to den, co se vztahů týče.

Když už tady věnuji polovinu postu učitelskému sboru, přihazuji jejich nejnovější glamour shot:) (za příplatek dodám hlody mířené právě na tuto foto (doufám, že nikdo od nás neočekával, že se zdržíme veškerých komentářů, přece jen, jsou to naši učitelé:)))
     

p.s.:nemůžu přijít na to, proč je ta fotka tak malá:(

Hurá do Katowic!

Zítra přijede můj dobrý kamarád se senzačním příjmením, Ben Snodgrass. Neviděli jsme se...dneska to je přesně rok a den, nicméně za ten rok a den, co jsme se neviděli jsme se dosti sblížili. Je to senza kluk schopný totálně všeho, haha, jednou vám budu vyprávět.

Nicméně, zítra jedu já a Matěj pro Bena na letiště do Katowic...bráchovou Bublinou (Opel Corsa)

Těším se!!

              

              

..haha, teď jsem si všimla, jak skvěle mi ladí mikina na fotce s pozadím blogu:D

Nefér? Jak se to vezme

Takže...abyste, mí milí, byli v obraze, jeden profesor z mojí školy (tedy, teď už bývalé), odjíždí zítra (nebo ve čtvrtek? kdo ví) na měsíc do Peru...

...pro vás, kdo pořád ještě nechápete, proč tady píšu o cizím chlápkovi, tak dodatek - Peru je na mém seznamu zemí, které chci navštívit, už pěknou chvíli číslo jedna, numero uno, number one. .. a on mi pak jednou, po hodině zeměpisu, jen tak oznámí s úsměvem na rtech, že jede do Peru. na MĚSÍC!...

...otázkou zůstává, je to nefér? Po troše přemýšlení jsem usoudila, že ne. Jen ať si to užije. Co si budeme namlouvat, není nejmladší, čas se mu krátí, tak ať si ještě užije pomalu a neslyšně prchající energii.:) Já mám (snad) ještě čas se tam vydat, nemůžu vše zažít v prvních 20ti letech svého života, hej?...

...a tady máte tu nejúžasnější fotku Machu Picchu na světě:
               

Čas na nový blog

Svatienka začína znovu bloggovat. Tedy...nepřestala jsem, jen jsem si založila ještě jeden. Ptáte se proč?
hm...protože ten druhý je v angličtině. A rozhodla jsem se, že vzhledem k tomu, že žiju víceméně dvojím životem, budu mít i dva blogy. Ne každý o mě musí vědět všechno, ne?;)

Takže tenhle bude spíš výpisem mé horší stránky, mého zkaženějšího, roztouženějšího já. Svatia the Wild.

Welcome!