Into the Wild

přeloženo do češtiny "Útěk do divočiny". Sama se nestydím označit se za tzv. "into the wild freak" a jeden článek mě vyprovokoval k tomu, abych něco o tomto příběhu napsala a podělila se třeba i to, jak to vidím já.

Psal se rok 1990, kdy dvaadvacetiletý mladík Chris McCandless opustil Atlantu, GA a vydal se ve svém žlutém Datsunu směrem na západ. Nebudu popisovat, s kterými městy a státy se jeho cesta propletla. Snad jen uvedu, že Chrisův cíl byl Aljaška. Ale teď něco o samotném chlapci.

Chris McCandless byl šikovný mladík, narozený v roce 1968, na střední škole maturoval s vyznamenáním a i vysokou školu zvládl perfektně. Jeho rodiče byli zabezpečení, měl sestru, se kterou měl dobrý vztah. Člověk by si řekl, co jiného může člověk od života chtít. Chris už poslední dvě léta na střední (snad? nechci kecat:)) jezdil o letních prázdninách různě po státech. Vydal se opět, tentokrát se však již nevrátil. Za dva roky, v srpnu 1992, zemřel sám, na Aljašce, v opuštěném autobuse. Za 19 dní ho náhodně nalezla skupina lidí.

Čím byl McCandless starší, tím víc se vzdaloval společnosti a tím méně ji chápal. To byl nejspíš hlavní důvod, proč se rozhodl vydat se sám na cesty a strávit nějaký čas v divočině (nakonec tam strávil 112 dnů). Byl ovlivněn spisovateli, jakými byli L. N. Tolstoj, J. London nebo H. D. Thoreau. 

Je velmi těžké přiblížit vám jeho psychiku, protože bych to stejně popisovala značně subjektivně. Chtěla bych, abyste si názor na jeho osobnost vytvořili sami. Řeknu snad jen, že jsou dvě skupiny, do kterých se po přečtení knihy, popř. shlédnutí filmu (doporučuji oboje, ale film se nemusí líbit všem) můžete zařadit. Neexistuje žádná střední cesta, buď si budete myslet, že to byl blázen, naivka nebo nějaký adolescentní pošuk, který si myslí, že přežije v divočině, když o ní nic neví a v nejlepším případě tím změní společnost, anebo s ním budete sympatizovat, sdílet jeho nadšení pro dobrodružství a i když vám bude jasné, že udělal pár zásadních chyb, byl to slušný chlapec, který to "myslel dobře". 

Člověk, který napsal článek, o němž jsem psala dříve, se nejspíš řadí do sk. č. 1. Já do sk. č. 2. Myslím, že hodně záleží na povaze samotného čtenáře. Já jsem dobrodruh, cestovatel a nejradši bych sama vzala batoh a vyrazila někam daleko. (btw.někdy je TAK težké být žena:)) Chris jen dělal to, co cítil. Nerespektoval to, co od něj společnost očekávala, no a co? Tím spíš si zasloužil můj obdiv. A nakonec stejně pochopil, že bez společnosti to nejde a chtěl se vrátit. Zahynul kvůli totálně zbytečné chybě, která ani nebyla jeho. (tu najdete v knize, ve filmu je to trochu jinak, což ovšem chápu, nevím, jak by se točily enzymy, které vám zablokují přísun energie)

No, zkrátka vám doporučuji si tu knihu přečíst, klidně se podívejte i na film, pusťte si soundtrack. Popřemýšlejte, do které skupiny se řadíte vy sami. Možná je tenhle celý článek zbytečný, ale já se ho prostě musela zastat.

 

Nový život

V nadpisu vůbec nehledejte žádné skryté významy, žádné tam nejsou. (chybí mi přemýšlení na vyšší úrovni, jaké ve mě mohla vyvolávat jen pravidelná setkání s Mgr. Stoklasovou). Taky se nejdená o recenzi knihy Orhana Pamuka. Btw. kdybyste někdo tuto knihu vlastnil, neváhejte se ozvat, chci ji už dlouho na facebooku označit jako "read".

No, očividně jsem s posty trochu ve skluzu, haha, tak jsem se rozhodla, že bych asi něco měla splodit. Tákže...první, podle mého vesměs důležitý, fakt o mém vysokoškolském životě je, že mě ta škola víceméně baví. Někdy spíš více, někdy spíš méně.:) To, jaký jsem v tomhle ohledu šťastlivec si uvědomuju např. při našich večerních debatách s Filipem (bývalý spolužák, nyní spolupaterník na kolejích). Fidla studuje FI a škola mu vůbec nic neříká. Že prý ze všech předmětů se jeden okrajově dotýka studovaného, resp. radoby studovaného oboru. Stejně to vnímá i další ex spolužák a student stejného oboru. Já si oproti nim nemůžu stěžovat. Baví mě i to, co bych nikdy neřekla, že by mě mohlo bavit. Neříkám, že se s nadšením vrhám na každé cvičení, stepuju deset minut před přednáškou před zamčenýma dveřma učebny, nebo trávím večery s knihama o řasách, histologii a dalších srandách. To ne. Jen mě neobtěžuje na ta cvíka chodit, na přednáškách nespím (no, dobře, tohle není úplně pravda, ale za to přikládám vinu svému tělu a jeho metabolismu, a né mé vůli, protože ta by chtěla, jen tělo říká ne.) a ani to občasné učení pro mě není úplně nejhorší. Většinou. Možná bude problém, až se přestanu učit to, co mě vyloženě baví a budu se muset vrhnout na pro mě ne tak atraktivní část studia (biologii). No, to by stačilo, haha, nebo tady naštvu všecky informatiky:D

Jinak je ale život v Brně mírně stresující. Resp. představovala jsem si to trošku jinak. Nehodlám si tady vylívat srdíčko, zase takový exibionista nejsem, použiju povrchový odtok spíš než strž;) (Ano, začínám biologicko-geograficky degenerovat, člověk se dívá na tak napínavý film jako je Gladiátor a při mystické scéně se záběrem na bežící oblaka ho nenapadne nic jiného než přemášlet, jestli je to spíš altostratus, nebo cirrostratus:D). Jak jsem si ze začátku říkala, že budu domů jezdit co 2, 3 týdny (a taky že jsem se toho ze začátku držela), tak to asi vzdávám. Zjistila jse, že mi víkendy doma nevadí, tady stejně nemám co dělat, kamarády mám tak ze školy, kteří jezdí taky dom, a trávit víkend v kamrlíku o velikosti odhadem 3x7 metrů není uplně ideální. Špilberk je super, ale každý víkend tam taky lozit nemusím a žádné jiné hory v okolí nejsou. Co je docela blbé na víkendech doma je fakt, že nejsem schopna dělat nic do školy.

Vzhledem k tomu, že jsem dítko přizpůsobivé, tak chytám docela slušný brněnský přízvuk. Ale tady se držím dobře, co:P Chci zpět svou spisovnou, i když nemístně krátkou češtinu.:D

Ale-v úterý se konala oficiální akce geogr. ústavu pod názvem Geografičák...tož bylo to fajn, no, co vám mám povídat.:) Nejlepší je, jak po takových akcích člověk další den chodí po městě a v různém časovém rozmězí si vždycky vzpomene na nějaký další trapas, který předchozí večer udělal. Já reaguju odevzdaným smíchem, nebo mohutných kroucením hlavy s výrazem "Svaťko, Svaťko, cos to zase provedla". :)

No, myslím, že plků už je dost, není-liž pravda. Navíc jsem také dítko velmi energické, tak si tady sama sobě přikivuju, a jeikož jsem v knihovně, nepotřebuju, aby mě všichni geografové měli za ještě vetšího blázna, než jsem.:D (stejne to je mazec, člověk si dá do uší sluchátka, najde si aktivitu, na kterou se soustředí a naprosto přestane vnímat okolí...doufám, že jim tady příště nezačnu zpívat:))

přikládám fotku z procházky na Špilas a z Geografičáku