Nevím, jestli se to stává někdy i vám, nicméně mě docela často. Stáhnete si nové album, nebo prostě jen dáte "shuffle" v iTunes a začne vám hrát písnička, kterou jste buď předtím nikdy neslyšeli, nebo jí najednou prostě rozumíte. A zdá se vám přece jen nějaká povědomá. Jako kdybyste ji napsali vy...a pak vám to dojde. Prostě se někdo, kdo psal tuto píseň, v inkriminované době cítil stejně/podobně jako vy v tu chvíli. Tyto písničky se mění s vašima náladama a jejich seznam se obměňuje. Někdy je težké najít tu správnou, ale někdy jich jsou spousty. Jedna z těch, které poslední zhruba dva měsíce minimálně z části (nebo též podtextu) mluví za mě je Aftertaste od Bena Lee. Můžete ji znát ze soundtracku k One Tree Hill. Zatím vám nabízím text, a až přijdu na to jak, zajisté přidám i samotný song.
And its none of my business,
I got a weakness
Can I beat this?
The autumn leaves
Are falling in the breeze
It's not my fault
There's a storm over yonder
You gotta wonder
What its all about
Destiny was never up to me
And its not my fault,
Your loves like salt
The aftertaste is gonna break my heart
Feels like its over before it starts
The aftertaste is gonna break my heart
And I really didnt need this
Dont wanna be this
Dont wanna see this
Im fallin in,
Im going there again
And its not my fault
Are you sick of pretending?
That all this trouble is really endin
The way things break
Every step you take
Is not my fault
Your loves like salt
The aftertaste is gonna break my heart
Feels like its over before it starts
The aftertaste is gonna break my heart
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
A nejen písně..:-) Taky jsem nad tím jednou musel zapřemýšlet a došel jsem k tomuto, možná je to zcestný, ale já to tak vidím...
Taky jste ve škole nesnášeli povinné rozbory literárních děl, kdy se vám pí. učitelka snažila do hlavy nacpat "jistou pravdu", co tím chtěl vlastně básník říct? Já měl to štěstí, že naše paní učitelka na gymnáziu byla nejen milá, ale taky ze sebe nedělala vševěda... Hodiny literatury se tak často nesly spíš ve znamení diskuze, než přednášky... Díky ní teď občas taky otevřu nějakou sbírku, často nepřeskočím malý veršovaný sloupek v novinách, ale přečtu, popřemýšlím... a znovu si uvědomím ono okřídlené "vím, že nevím...". Ale vědět není u básniček podle mě důležité, není totiž co...
Myslím, že už chápu básníky. Ne, nerozumím jim, alespoň často asi ne, ale chápu je. Chápu, protože znám ty chvíle, kdy člověk na něco čeká. Kdy sedí - zdánlivě bez činnosti, a přitom neví co dřív. A navíc se bojí. Chce psát jen to správné, to nejlepší. On totiž dobře ví, že papír nesnese všechno. On sám nesnese všechno. Sám před sebou by se styděl. A tak často sedí a užírá se. Hlodá to v něm,.... ale on nepíše. Nic! Musel by se pak na to totiž podívat zpříma. Bez té zkreslující samoperspektivy. A toho se bojí.
Jak tedy můžeme vědět co tím či oním slovem, větou či odstavcem chtěl básník říci? Vždyť ta slova, která můžeme číst na papíře, jsou jen obroušené, líbivě uhlazené okraje nevyřčených myšlenek. Nemají vysvětlovat. Ony nebyly napsány pro nás - i když jsou často poutavé. Vznikly z přetlaku pisatele a jen a pouze pro něj. Aby si sám v sobě udělal pořádek. Aby alespoň na tu chvíli, co zabere psaní, ze sebe dostal ten uzel emocí, který ho mate a nevyzná se v něm. Teprve na světle pak totiž může začít lépe rozmotávat a třídit. Báseň má pro něj cenu okamžiku. Chvíle vyřčení, možná vzpomínky. Nic víc.
Okomentovat