Into the Wild

přeloženo do češtiny "Útěk do divočiny". Sama se nestydím označit se za tzv. "into the wild freak" a jeden článek mě vyprovokoval k tomu, abych něco o tomto příběhu napsala a podělila se třeba i to, jak to vidím já.

Psal se rok 1990, kdy dvaadvacetiletý mladík Chris McCandless opustil Atlantu, GA a vydal se ve svém žlutém Datsunu směrem na západ. Nebudu popisovat, s kterými městy a státy se jeho cesta propletla. Snad jen uvedu, že Chrisův cíl byl Aljaška. Ale teď něco o samotném chlapci.

Chris McCandless byl šikovný mladík, narozený v roce 1968, na střední škole maturoval s vyznamenáním a i vysokou školu zvládl perfektně. Jeho rodiče byli zabezpečení, měl sestru, se kterou měl dobrý vztah. Člověk by si řekl, co jiného může člověk od života chtít. Chris už poslední dvě léta na střední (snad? nechci kecat:)) jezdil o letních prázdninách různě po státech. Vydal se opět, tentokrát se však již nevrátil. Za dva roky, v srpnu 1992, zemřel sám, na Aljašce, v opuštěném autobuse. Za 19 dní ho náhodně nalezla skupina lidí.

Čím byl McCandless starší, tím víc se vzdaloval společnosti a tím méně ji chápal. To byl nejspíš hlavní důvod, proč se rozhodl vydat se sám na cesty a strávit nějaký čas v divočině (nakonec tam strávil 112 dnů). Byl ovlivněn spisovateli, jakými byli L. N. Tolstoj, J. London nebo H. D. Thoreau. 

Je velmi těžké přiblížit vám jeho psychiku, protože bych to stejně popisovala značně subjektivně. Chtěla bych, abyste si názor na jeho osobnost vytvořili sami. Řeknu snad jen, že jsou dvě skupiny, do kterých se po přečtení knihy, popř. shlédnutí filmu (doporučuji oboje, ale film se nemusí líbit všem) můžete zařadit. Neexistuje žádná střední cesta, buď si budete myslet, že to byl blázen, naivka nebo nějaký adolescentní pošuk, který si myslí, že přežije v divočině, když o ní nic neví a v nejlepším případě tím změní společnost, anebo s ním budete sympatizovat, sdílet jeho nadšení pro dobrodružství a i když vám bude jasné, že udělal pár zásadních chyb, byl to slušný chlapec, který to "myslel dobře". 

Člověk, který napsal článek, o němž jsem psala dříve, se nejspíš řadí do sk. č. 1. Já do sk. č. 2. Myslím, že hodně záleží na povaze samotného čtenáře. Já jsem dobrodruh, cestovatel a nejradši bych sama vzala batoh a vyrazila někam daleko. (btw.někdy je TAK težké být žena:)) Chris jen dělal to, co cítil. Nerespektoval to, co od něj společnost očekávala, no a co? Tím spíš si zasloužil můj obdiv. A nakonec stejně pochopil, že bez společnosti to nejde a chtěl se vrátit. Zahynul kvůli totálně zbytečné chybě, která ani nebyla jeho. (tu najdete v knize, ve filmu je to trochu jinak, což ovšem chápu, nevím, jak by se točily enzymy, které vám zablokují přísun energie)

No, zkrátka vám doporučuji si tu knihu přečíst, klidně se podívejte i na film, pusťte si soundtrack. Popřemýšlejte, do které skupiny se řadíte vy sami. Možná je tenhle celý článek zbytečný, ale já se ho prostě musela zastat.

 

Nový život

V nadpisu vůbec nehledejte žádné skryté významy, žádné tam nejsou. (chybí mi přemýšlení na vyšší úrovni, jaké ve mě mohla vyvolávat jen pravidelná setkání s Mgr. Stoklasovou). Taky se nejdená o recenzi knihy Orhana Pamuka. Btw. kdybyste někdo tuto knihu vlastnil, neváhejte se ozvat, chci ji už dlouho na facebooku označit jako "read".

No, očividně jsem s posty trochu ve skluzu, haha, tak jsem se rozhodla, že bych asi něco měla splodit. Tákže...první, podle mého vesměs důležitý, fakt o mém vysokoškolském životě je, že mě ta škola víceméně baví. Někdy spíš více, někdy spíš méně.:) To, jaký jsem v tomhle ohledu šťastlivec si uvědomuju např. při našich večerních debatách s Filipem (bývalý spolužák, nyní spolupaterník na kolejích). Fidla studuje FI a škola mu vůbec nic neříká. Že prý ze všech předmětů se jeden okrajově dotýka studovaného, resp. radoby studovaného oboru. Stejně to vnímá i další ex spolužák a student stejného oboru. Já si oproti nim nemůžu stěžovat. Baví mě i to, co bych nikdy neřekla, že by mě mohlo bavit. Neříkám, že se s nadšením vrhám na každé cvičení, stepuju deset minut před přednáškou před zamčenýma dveřma učebny, nebo trávím večery s knihama o řasách, histologii a dalších srandách. To ne. Jen mě neobtěžuje na ta cvíka chodit, na přednáškách nespím (no, dobře, tohle není úplně pravda, ale za to přikládám vinu svému tělu a jeho metabolismu, a né mé vůli, protože ta by chtěla, jen tělo říká ne.) a ani to občasné učení pro mě není úplně nejhorší. Většinou. Možná bude problém, až se přestanu učit to, co mě vyloženě baví a budu se muset vrhnout na pro mě ne tak atraktivní část studia (biologii). No, to by stačilo, haha, nebo tady naštvu všecky informatiky:D

Jinak je ale život v Brně mírně stresující. Resp. představovala jsem si to trošku jinak. Nehodlám si tady vylívat srdíčko, zase takový exibionista nejsem, použiju povrchový odtok spíš než strž;) (Ano, začínám biologicko-geograficky degenerovat, člověk se dívá na tak napínavý film jako je Gladiátor a při mystické scéně se záběrem na bežící oblaka ho nenapadne nic jiného než přemášlet, jestli je to spíš altostratus, nebo cirrostratus:D). Jak jsem si ze začátku říkala, že budu domů jezdit co 2, 3 týdny (a taky že jsem se toho ze začátku držela), tak to asi vzdávám. Zjistila jse, že mi víkendy doma nevadí, tady stejně nemám co dělat, kamarády mám tak ze školy, kteří jezdí taky dom, a trávit víkend v kamrlíku o velikosti odhadem 3x7 metrů není uplně ideální. Špilberk je super, ale každý víkend tam taky lozit nemusím a žádné jiné hory v okolí nejsou. Co je docela blbé na víkendech doma je fakt, že nejsem schopna dělat nic do školy.

Vzhledem k tomu, že jsem dítko přizpůsobivé, tak chytám docela slušný brněnský přízvuk. Ale tady se držím dobře, co:P Chci zpět svou spisovnou, i když nemístně krátkou češtinu.:D

Ale-v úterý se konala oficiální akce geogr. ústavu pod názvem Geografičák...tož bylo to fajn, no, co vám mám povídat.:) Nejlepší je, jak po takových akcích člověk další den chodí po městě a v různém časovém rozmězí si vždycky vzpomene na nějaký další trapas, který předchozí večer udělal. Já reaguju odevzdaným smíchem, nebo mohutných kroucením hlavy s výrazem "Svaťko, Svaťko, cos to zase provedla". :)

No, myslím, že plků už je dost, není-liž pravda. Navíc jsem také dítko velmi energické, tak si tady sama sobě přikivuju, a jeikož jsem v knihovně, nepotřebuju, aby mě všichni geografové měli za ještě vetšího blázna, než jsem.:D (stejne to je mazec, člověk si dá do uší sluchátka, najde si aktivitu, na kterou se soustředí a naprosto přestane vnímat okolí...doufám, že jim tady příště nezačnu zpívat:))

přikládám fotku z procházky na Špilas a z Geografičáku

Dilema?

Ve čtvrtek ráno jsem si víceméně spokojená jela vlakem z Vídně, když mi volala mamča, že prý jsem byla dodatečně přijata na práva. 

Vůbec nevím, proč mi to udělali, protože přestože si spousta lidí myslela, že to pro mě nebude nic znamenat, musím se přiznat, že mi nasadili docela velkého brouka do hlavy. Tipuju tesaříka, ale nejsem si úplně jistá. 

Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím pár týdnů studovat dvě školy, a potom se rozhodnu. Hlavně kvůli rodičům, kteří si samozřejmě přejí mít doma spíš právníka než učitelku, ale taky kvůli mně samé. Je pravda, že na práva se člověk nedostává každý den. A nějaká určitá část mě by na ta práva opravdu šla, představa, jak se snažím usvedčit nějakého čtyřnásobného vraha mně do teď příjde docela čupr. 

Tak jsem teda hned po ranním cvičení z fyzické geografie vydala směr Právnická fakulta. Přišla jsem těsně po deváté. Skvělou vizitkou zmíněné fakulty budiž už jen to, že se paní (nebo spíše staré panny?) ze studijního oddělení dostavily do učebny asi o 10 minut později. Byly příjemné asi jako sůl v oku a neuměly mluvit. Když jsem přišla ke stolečku se slovy, že nemám ještě ověřené maturitní vysvědčení mi jedna z nich slíbila, že je ok, když ho přinesu ten samý den během úředních hodin, takže jsem se podepsala a šla jsem k její kolegyni. Ta mě víceméně poslala do háje, moje dobrá výmluva mi nebyla k ničemu platná, že mě prý nezapíše. Tak jsem jela do Vaňkovky, koupila jsem si dvě trička a právnička ze mě, aspoň tedy zatím, nebude. 

Na jednu stranu už když jsem tam seděla, říkala jsem si, že to pro mě vážně není to pravé. Teď už toho trošičku lituju, nevím, připadá mi, že jsem promečkala obrovskou šanci. Taky mi to dal najevo můj taťka, mamka to vzala trochu statečněji. Tak si říkám, že když mě můj obor nebude bavit, že to prostě kdyžtak na ta práva zkusím znova. Co se může stát.

Teď jen budu doufam, že svojí školu budu zvládat.:) 

Btw. "Zdá se mi prostě, že je tě na ten tvůj obor škoda" ... mamka...jen ať si nějaký právník zkusí složit zkoušku z fyzické geo, nebo třeba obecné zoologie. Že mu přeju hodně štěstí. 

"Práva jsou nejtěžší střední škola" ... Mr. Gráf ... nj, v podstatě souhlasím, furt všecko nazpamět, nebo aspoň tak se mi to jeví.

Už je to tady

"Tramtadadááá," ozvalo se ze slavnostních ampliónů. Každému najednou bylo jasné, že se děje něco zvláštního, něco, co se jen tak nestává.

Po pár dalších tónech už všichni v malebném městečku věděli, co vědět měli. Ampión ohlašoval nevyhnutelnou změnu. Z intenzity a naléhavostí troubení také věděli, že to nebude jen tak nějaká změna, ale změna neobyčejně veliká, taková, jaká se jen tak nevidí. Taková, která převrátí městečko vzhůru nohama.

No, myslím, že to by na úvod stačilo. Určitě jste pochopili, že jde o metaforu.:) Takže, abych vše uvedla na pravou míru...zítra se stěhuju.

S velikostí té změny to myslím vážně. Ti z vás, kdo už jste se někdy stěhovali víte, co tím myslím. Tohle sice není stěhování v pravém slova smyslu, přecejen, budu bydlet v jednom malinkatém kamrlíku hlavu na hlavě s dalšími dvěma děvčaty. Ale způsob ubytování nic nemění na tom, že budu v Brně trávit většinu roku. A že budu začínat v podstatě znova od píky ve spoustě ohledech. Tři podle mě nejdůležitější body mé brněnské adaptace:

1.budu si hledat nové přátele, poznávat nové lidi

2.budu se muset naučit postarat se sama o sebe a být zodpovědná

3.budu se muset naučit hospodařit s penězi

Upřímně, nejvíce mám strach z bodu 1...a 2...a 3. Člověk si holt nevybere:)

Ale dobrá zpráva je-dneska jsem si byla pro notebook:) Eugene je nádherný, sladký, ale sexy zároveň! Ukazuju ilustrační foto, fotka samotného Evži příjde někdy později:)

Takže, když to tak nějak shrnu...mám teď depku jako prase, protože to samozřejmě není jen o stěhování, ale jde to všechno a všechno dohromady, ale Eugenek mě drží nad vodou:) 

Nová píseň, která mluví za mě

O dva posty níže si můžete přečíst článek o tom, jak některé písničky mluví za mě. Nebudu to psát znova, ale dávám tady nový text a zdůrazňuji pasáže, které jsou ode mě.


Je to opět Ben Lee...ten kluk má prostě super texty! Hih, vážně, je jich víc, které bych tady mohla uvést.

It's strange
It's mad
To want someone so bad
And can't
You tell
Feel it in every cell
Our eyes
They meet
I won't accept defeat
I feel
Brand new
Can't keep my hands off you

And we get so hungry
We eat each other alive
We get so hungry
Only the strong survive
We get so hungry
Cannot get you off my mind

If hearts
Could speak
Some things I can't repeat
Cause you
Were sent
To steal my innocence
It's all
So much
Your love your words your touch
Your glare
Your scent
Makes me believe again

We get so hungry
We eat each other alive
We get so hungry
Only the strong survive
We get so hungry
Cannot get you off my mind
We get so hungry hungry

We sleep
We dream
Discuss the things we've seen
We take
We give
This is the way we live

And we get so hungry
We eat each other again
We get so hungry
Only the strong survive
We get so hungry
Cannot get you off my mind
We get so hungry

haha

Nadpis? Pche...

Ano, máte pravdu, žádný inteligentní nadpis mě nenapadl.

Už jsem dlouho nic nenapsala a nejspíš to má na starosti jedna věc - v mém životě se poslední dobou vůbec nic neděje. Nebo aspoň nic zásadního a tři měsíce beze školy jsou nejspíš dost na to, aby můj mozek přestal přemýšlet nad něčím hlubším, co by stálo za napsání.

Tedy, zase abych úplně nekecala. Můj život je spíš jeden velký binec. (asi je propojen s mým pokojem). Mám spoustu otázek a odpovědí málo. Ale tak to asi bývá a v některých případech je asi nevědomost sladká. Škoda jen, že já chci vědět všechno.

Nemůžu se dočkat nového systému na vysoké škole, protože za prvé se mi přestane stýskat po gymplu, za druhé potkám nové lidi atd. Bydlet budu s Pstokou a Peggy v kamrlíku na ulici Tvrdého. Už si hledáme privát:D Taky čím více si čtu o předmětech, které budu studovat, třeba už jen v prvním semestru, začínám mít vážně strach, zdali přečkát do zápisu pro jarní semestr. Původně jsme si já a P&P nezávisle na sobě daly pokoje 317 a 316. Pak jsem zjistila, že moje spolubydlící budou studovat obecnou jazykovědu a evropská politiská studia a spolubydlící holek archeologii a historii, po pár emailech jsme se shodly na vytvoření pokoje přirodovědného a humanistického.:)

Co se mého "milostného" života týče, tam je znečištění vůbec nejvyššího stupně. Já si jen říkám, Amore, cos to ty blbečku zase provedl? Nejenom, že láska je slépa, ale Amor tím tuplem, střílí šípy, jak mu ruka ujede, a pak se diví, že mu to nějak nevychází do počtu.

Po dlouhé době jsem zase napsala básničku, ale nejspíš je moc usvedčující na to, abych ji zde uvedla:)

Jako povzbuzení přidávám fotku ze skvělého večera u Badyho a Lenky...ten se povedl a vznikla jedna z mým oblíbených fotek:D

     

Píseň místo obyčejných slov

Nevím, jestli se to stává někdy i vám, nicméně mě docela často. Stáhnete si nové album, nebo prostě jen dáte "shuffle" v iTunes a začne vám hrát písnička, kterou jste buď předtím nikdy neslyšeli, nebo jí najednou prostě rozumíte. A zdá se vám přece jen nějaká povědomá. Jako kdybyste ji napsali vy...a pak vám to dojde. Prostě se někdo, kdo psal tuto píseň, v inkriminované době cítil stejně/podobně jako vy v tu chvíli. Tyto písničky se mění s vašima náladama a jejich seznam se obměňuje. Někdy je težké najít tu správnou, ale někdy jich jsou spousty. Jedna z těch, které poslední zhruba dva měsíce minimálně z části (nebo též podtextu) mluví za mě je Aftertaste od Bena Lee. Můžete ji znát ze soundtracku k One Tree Hill. Zatím vám nabízím text, a až přijdu na to jak, zajisté přidám i samotný song.

And its none of my business,
I got a weakness
Can I beat this?
The autumn leaves
Are falling in the breeze
It's not my fault
There's a storm over yonder
You gotta wonder
What its all about
Destiny was never up to me
And its not my fault,
Your loves like salt

The aftertaste is gonna break my heart
Feels like its over before it starts
The aftertaste is gonna break my heart

And I really didnt need this
Dont wanna be this
Dont wanna see this
Im fallin in,
Im going there again
And its not my fault
Are you sick of pretending?
That all this trouble is really endin
The way things break
Every step you take
Is not my fault
Your loves like salt

The aftertaste is gonna break my heart
Feels like its over before it starts
The aftertaste is gonna break my heart