Jako dodatek k předchozímu postu hážu pár fotek z předchozího roku. Nechronologicky.
Myšák 1-11/08
Ples Gymnázia, Frenštát pod Radhoštěm, příspěvková organizace 2/08
Hodina matematiky 4/08
Kolej 10/08
ZOO Brno 10/08
Vánoce 12/08
"Czech trip 08" 5/08
Nejlepší akce roku 08 5/08
Poslední zvonění 5/08
Maturita 5/08
"Mrtvola" 7/08
Javorník 8/08
Jason Mraz 9/08
Chorvatsko 6-7/08
Focení na tablo 2/08
Imatrikulace 10/08
V roce 2008 jsem:
Nicméně, semestrální tělocvik ve formě boulderingu přinesl své ovoce...resp. jmelí. Letos se totiž toto holoparazitní smetí rozhodlo, že prostě z těch stromů dolů nespadne. Tak jsem využila svého nově nabytého "umění" a vylezla jsem na jeden ze stromů. Vzpomněla jsem si na své mládí (protože teď už mi táhne skoro na třicet, že:D) a skoro se mi z něj nechtělo dolů. Nakonec se mi podařilo bezpečně přistát zase na zemi. Odnesly to jisté kusy mé kůže na předloktí, břiše a noze (neptejte se:D), ale ta tuna jmelí a vzpomínka na rozverná léta v Ově za těch pár škrábanců stála.:)
jmelí je sice jen snůžka nesamostaných kaulomů, haustorii ničící naše krásné (taky trochu přehnaný výraz) dřeviny, ale Vánoce bez nich by snad ani nebyly Vánoce:)
Ale abych to nějak uvedla...Prahu nemám moc ráda; je strašně hektická, přelidněná a je tam málo místa. Navíc na ni za poslední dva roky nemám nejlepší vzpomínky, resp. našly by se, ale dycky je nějaka jedna škaredá přebila. Takže nevím, proč jsem bráchovi kývla na to, že na víkend přijedu.
A tak jsem vyrazila. Tedy, předtím jsem vstala, sbalila se a v 9:05 už jsem byla na cestě. Kolem 11 jsem dojížděla do Prahy, a tak mě napadlo, že dám Mirkovi vědět...hledala jsem ten mobil a hledala a hledala...jenže moje senzační schopnost nechat si telefon doma, vždycky, když ho nejvíc potřebuju mě od minula neopustila. Říkala jsem si, že v pohodě, na Florenci jsou budky...které mi sežraly 25 korun, mrchy, a já se nikam nedovolala. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu hledat budky jiné, přece jich v Praze musí být hodně. Chtěla jsem se dostat na normální Florenc (tam jak je metro), jenže už je tomu dávno, co jsem se v Praze docela vyznala, a tak jsem se ocitla na nějakém neznámém místě. V tom jsem ho uviděla! Nějaký borec stál u zídky a četl si noviny. Zeptala jsem se ho na cestu, načež jsem se dozvěděla sice zajímavou, nicméně ne moc povzbudivou zprávu, že je z Mělníka. Chlapce z Mělníka mám ráda, dal mi zavolat a když to Mirek nebral, trval na tom, ať mu napíšu zprávu. Tak jsem napsala, že počkám v Mekáči, poděkovala a šla čekat. V McD bylo narvané, i tak se mi podařilo uklovnit místo asi tak na hodinku, možná hodinku a půl. když se Mirča ne a ne objevit, a lidi už se na mě začínali dívat jako na vraha, rozhodla jsem se, že ony proklaté budky zkusím ještě jednou. Zase to nevyšlo. Začínala jsem trochu propadat zoufalství, když tu mě napadlo poslední východisko. Hodila jsem tašku do úschovny a šla do internetové kavárny, kde jsem doufala, že by brácha mohl být na ICQ. Bohužel, ale byl tam Aďa. Zlatíčko Adámek sehnal telefon, zavolal bráchovi a řekl mu, kde jsem. Za pár minut byl Mirek u mě. Wohoo.
Potom jsme chodili několik hodin po Praze, já se nečekaným průběhem událostí nestihla přezout, takže nohy mě bolely, rameno mě bolelo, pže jsem tahala noťas. Tehdy jsem ještě Prahu nesnášela.
Přece jen se našlo pár světlých okamžiků, které stály za to:
Takže přiznávám, až na tu neskutečnou bolest a počáteční zoufalost se mi tentokrát v Matce měst docela líbilo (i když jsem ráda, že jsem tam nemusela být celý víkend a teďuž si ponemocnívám doma)
